Srdečně vás zveme na vernisáž výstavy Antonie Zichové: DĚLÁM TO JINAK, NEŽ SI OBVYKLE PŘEDSTAVUJU do naší galerie Dole v pondělí 25. 11. v 18.00
Antonie Zichová (*1998) je studentkou malby na UMPRUM. Praze. Nepracuje pouze s malbou, ale i s kresbou a ilustrací. Věnuje se také módě. Její obrazy jsou typické svou výraznou barevností. Ráda pracuje s kombinací figurálních perspektiv a měřítek tak, aby výsledné náměty, v nichž se mísí v jakési surreální nadsázce každodennost se sexuálními narážkami, dokázaly působit provokativně.
Kurátorem výstavy je Martin Dostál.
Výstava potrvá do 20. 12. 2024.
“ Bylo pro mě svým způsobem překvapením, když se před několika lety nejmladší umělecká generace rozhodla exploatovat figurální motivy ve svém vizuálním projevu. Byl to po abstraktních a abstrahovaných malířských exhibicích předchozí generační partičky občerstvující zážitek, zvláště když se ukázalo, že tato „antimoderní“ forma má robustní možnosti svého rozvoje. Jednou z velmi mladých protagonistek této umělecké vlny byla, a stále je, Antonie Zichová (nar. 1998 v Praze).
Před několika lety upoutala pozornost výrazně barevnými, velmi pevně vystavěnými obrazy, které se sarkastickým nadhledem evokovaly svět letního plážového čvachtání. Ráda v nich pracovala, a dodnes pracuje, s kombinací figurálních perspektiv a měřítek tak, aby výsledné náměty, v nichž se mísí v jakési surreální nadsázce každodennost se sexuálními narážkami, dokázaly působit provokativně. Důraz na jistou živočišnost se prolínal s malířčinou nutností vyrovnat se s tímto groteskním světem, jak si ho pamatovala ze svého dětství. Už tehdy, jako čerstvá frekventantka Černického malířského ateliéru na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde studuje od roku 2020, dávala najevo nejen nezvykle originální vidění světa a až karikaturisticky vypointované a pevné malířské gesto, ale také nutnost tvořit to, co je pro ni osobně
podstatné, prožité, a tudíž nutné vyslovit.
Ve studiu malířského ateliéru na UMPRUM pokračuje Antonie i po jeho převzetí Lenkou Vítkovou; v tomto semestru pak právě absolvuje stáž na pražské AVU u Julia Reichela a Milana Mikuláštíka. Zdá se, že její osobní úhel pohledu se projevuje v těchto letech ještě výrazněji. Její práce se nesly, a nesou, v tématech, které se vztahují nejen k úvahám o takřka existenciální nutnosti sepjatého prožívání života a vlastní tvorby, ale v obecnější rovině také k pravdě o „ženském či dívčím údělu“ v poněkud rozháraném světě. Ostrý vztah k umění je postulován nutnou pravdivostí, jak ji přináší osobně
prožívaná a promýšlená skutečnost života. Teď to vyznívá až poněkud pateticky, díla však v sobě přes všechny výše popsané postuláty mají jistou lehkost, vypravěčskou nadlehčenost a všudypřítomný vylehčený vtip, zvláště přechází-li autorka k vyšívaným kresebným obrazům či pustí-li se do kresebných skulptur. Věnuje se také hudbě, divadlu a Inklinuje k fenoménu módy. Její poslední pražská minivýstava v prostoru opuštěného pavilónku na holešovickém nádraží se k tématu módy originálním způsobem vyjadřuje, když pod názvem „Co když mám krásné boty, ale žádnou duši“ propojuje tento fenomén s vlastní tělesností a jistou obsesivností, jež provází naši signifikantnost vůči okolnímu prostředí. Využití tématu bot má nejen svéráznou fragmentárnost módního údělu, ale vztahuje se také k pohybu jako základnímu principu
našeho bytí i k pohybu jako způsobu komunikace. Ostatně pro Antonii je vizuální tvorba jistým způsobem formou „dialogického jednání“, jak ji v dramatické a literární rovině kdysi postuloval a prosazoval legendární herec a spisovatel Ivan Vyskočil. V tomto smyslu je Antoniina tvorba komunikací o sobě samé i o vzájemné komunikaci mezi ní a divákem, jak je to jen ve vizuálním umění možné. Významové konotace ostravsko-udolené výstavy pak odkazují ke skutečnosti i nadskutečnosti, provedené jako výšivky i malované obrazy, a potvrzují slova kurátorky Heleny Tudorovové, že „Antonie
předestírá svět, ve kterém se mísí každodennost a fiktivní prvky, významy slov a předmětů jsou tu přeskupovány“. Lépe bych to nenapsal. Krásný advent i Vánoce. „
Text: Martin Dostál