Galerie Dole a Fotografická galerie Fiducia otevírají nové výstavy. V pátek 11. 12. to bude výstava fotografií Elsy Rauerové nazvaná Floordrobe Ceremony a v pondělí 14. 12. výstavu obrazů Vladimíra Houdka nazvanou Hmota a tělo. Výstavy se kvůli vládním opatřením konají bez vernisáže.
Otevření výstav:
od 11. 12. Elsa Rauerová / Floordrobe Ceremony
Výstava bude otevřena v odpoledních hodinách ve Fotografické galerii Fiducia. Kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová. Výstava potrvá do 20. 1. 2021.
od 14. 12. Vladimír Houdek / Hmota a tělo
Výstava výrazného představitele současné mladší malířské generace. Kvůli epidemiologickým opatřením se koná bez vernisáže. Výstava potrvá do 27. 1. 2021. Kurátorské video zveřejníme 7. 1. 2021 ve 20.00.
Kurátorské texty k výstavám:
Elsa Rauerová
Elsinou skříní je podlaha.
Možná jde o vrcholné stadium nepořádku, možná o mezistav několikadenního pečlivého úklidu.
Haldy oblečení se organicky hromadí na zemi, v prádelním koši nebo navrstveny vyčkávají na žehlícím prkně. Stohují se na spodních policích uskladněny k opravám, přetékají napěchované v igelitkách určeny k výměně nebo do kontejneru na textil. Anebo jen tak den po dni obrůstají opěradlo židle jako sedimenty nálad. V pokoji to vypadá jako po explozi. Jednotlivé kusy oblečení ztrácejí původní tvary střižených a sešitých textilií a nabývají nezávislých forem. Mění se v draperie: cáry plné záhybů a cípů padají k zemi jako utichající expanze těla. Hromady látek se oblékají do látek. Překrývají se navzájem a vytváří neartikulovanou samoplodivou masu pohlcující nábytek a vše, co stojí v cestě. Bují, vrství se a živelně performují v absurdních konstelacích. Prostor pokoje se mění v pouzdro, kokon – jakousi praformu bydlení.
Životní prostor člověka se ustanovuje v interiéru, jenž zjasňuje jeho duševní osamění, píše Walter Benjamin. Stav Elsina pokoje zrcadlí její hrůzu z prázdnoty a snad trochu zvrácenou touhu po střádání, hromadění oblečení. Ta by měla zabezpečit jeho nekonečnou variabilitu, a tím i autorčinu domnělou moc nad vlastní identitou – nad podobou vlastního Já, o kterém říká, že jeho podstatná část se ukrývá v útrobách pokoje, ve skříních, v policích…
Elsa je nahá.
Momentálně nezaplňuje prostor uvnitř oblečení. Momentálně je sama za sebe. Brodí se v chaosu všech svých možných identit, které z ní sklouzly jako staré slupky a nekonečně se od ní oddělily. Prostor je přehlcen neklidnou hmotou s pamětí. Georges Didi-Huberman upozorňuje na „věčnou nepřítomnost“ proměnlivého tvaru látky. Látka nikdy není zcela hotová, uzavřena a dokončena. Do materiality látky nemůžeme vkládat žádné svoje jistoty. Spadlou draperii pokládá za poslední možnou formu pro lidskou touhu.
Tento ceremoniál je rozkročen mezi dvěma možnostmi: První je utonout v nekonečném víru eventualit, kdy se nakonec jejich rozdílnost přiblíží k nule. Druhou je uchopit beztvarost jako novou šanci, naději. Schoulit se v záhybu, tiše spočinout v hnízdě, v bezpečí dělohy. Moct se znovu narodit. Znovu se obléct. V klidu si vybrat a jít.
text: Lucia L. Fišerová
Vladimír Houdek
„Krása sama o sobě by měla být v něčem plná tenze,“ říká v jednom z rozhovorů Vladimír Houdek, držitel Ceny kritiky pro mladou malbu 2010 a Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2012 a jeden z nejvýraznějších představitelů současné české malby. V obrazových kolážích vybraných pro svou další ostravskou prezentaci dokazuje, že i jeho aktuální malby jsou plné zvláštního vnitřního napětí.
Pro „neomodernistickou“ malbu (jak bývá někdy označována) Vladimíra Houdka jsou důležité dějiny umění od futurismu, přes kubismus, artificialismus a surrealismus až k op-artu a brutalismu. Od abstraktně laděných kompozic by se jistě dala očekávat nezaujatá hra s formami a racionální odtažitostí. Od vlepených obrazových fragmentů a malovaných technicistních motivů (šrouby, matice, závitnice) pak zase spouštěč automatismu surreálné narace. Od op-artových efektů zastoupených často rastry a šachovnicemi pak pro změnu sklon k vizuální atraktivitě. Ani jedno, ani druhé, ani třetí však k popisu jeho obrazů nestačí. Vždy je přítomno něco navíc, něco, co bychom snad mohli označit souslovím „myšlení malbou“. Zaměříme-li se například na to, jakým způsobem a jak soustředěně a cíleně prozkoumává možnosti práce s barevnou hmotou, její redukovanou střídmostí i jejím mnohonásobným vrstvením, je z toho zřejmé, že autor uvažuje výrazně strukturovanějším způsobem. Není proto náhodné, že koktejl, který na svých obrazech míchá, musí chutnat divákům, znalcům i kupcům. Zkrátka: nejsme tu svědky povrchní ekvilibristiky, kterou rychle (pro)koukneme a začne nás nudit. Naopak – setkáváme se tu s malbou, která reflektuje sama sebe, své předpoklady i své možnosti.
Vladimír Houdek pracuje tvrdě a systematicky. Jeho malby, koláže a kvaše se proměňují ve významové struktury osvobozené od závislosti na povrchní atraktivitě. Vnější plocha obrazu ztrácí jistotu své (samo)zřejmosti. Zdůrazněna je skrytost, ačkoli není okem verifikována. Právě ona ovlivňuje, jak se povrch divákovi ukazuje. Pak už jen stačí všimnout si, jak skryté vrstvy vnější obrazovou slupku fakticky i virtuálně zevnitř nadouvají a jak se přes ni protlačují, jak ji olupují a prosakují skrze ni v trhlinách, škrábancích, řezech, v okrajích a vystupují do percepčního pole, aby tak každému připomněly, že bez nich se v malbě nemůže odehrát nikdy nic podstatného.
Text Martin Mikolášek.
